PRVOOTCEM to všechno začalo. Nechtěl jsem psát blog, natož knihu. Chtěl jen být dobrým tátou. Bohužel mi chyběly základy. Můj táta se v období mého dospívání z mužského vzoru, který stál na piedestalu všech můžu planety, posunul téměř do fáze zatracení. Neměl jsem věk ani hlavu na to, abych pochopil, že tátá čelí složitým dospěláckým problémům, které se mnou nemají nic společného. A tak jsem se jako novopečený táta trápil i já.
Omezil jsem práci, staral se, pomáhal, vozil, ale stejně tak i trochu šílel a propadal depkám společně s manželkou. A to věci vůbec nemohlo. A tak jsem začal psát blog. Abych si ulevil, popsal pocity a protřídil myšlenky. O rok později už bylo trochu líp a já se ohlédl zpátky. A viděl něco zajímavého. Syrový popis reality tak, jak ji viděl moderní muž, otec dcery, kterou miluje nade vše. Ale stejně tak týpek, který se musel všechno učit stylem pokus-omyl.
Kdybyste se mě dnes zeptali, jestli si stojím za tím, co v PRVOOTCI píšu, řekl bych ANO. Ale pouze ve vztahu k osobě, která PRVOOTCE psala. Dnes jsem o velký kus dál. Zkušenější a nakopaný životem do zadku tak tvrdě, že mám problém usedět i v tom nejpohodlnějším křesle. Nemá smysl se ptát, jak bych to dělal dnes, protože se změnil kontext a trochu i celý svět. PRVOOTEC však zůstává extrémně platný pro všechny novopečené táty i mámy.
Možná i validnější než předtím, protože dětí se u nás rodí tak málo, že pro to ani neexistuje srovnání. Kdokoli z mileniálů nebo Gen Z tak najde odvahu podstoupit nejkrásnější, ale složitou životní cestu, bude potřebovat podporu a pochopení. A věřím, že v PRVOOTCI i MULTIOTCI ji najde.
