Neznám moc lidí, kteří mají rádi druhé díly (sequel). Jdete na úplně nový film, čtete první knížku od zatím neznámého autora a jste nadšení. Hltáte každou scénu, každé slovo. Film nebo knížka vydělá ranec, producenti si mnou ruce a oznámí pokračování. A tady nastane průser.
Aby producent divákovi nesebral hračku, naváže na příběh z úspěšného „prvního“ dílu, často zvolí podobnou stavbu příběhu a zopakuje postavy. Celé to samozřejmě zamotá, přidá nové tváře a ideálně skoky z přítomnosti do minulosti i do budoucnosti, ale výsledek bývá často podobný.
Dokoukáte nebo dočtete dvojku a jen horko těžko hledáte slova k hodnocení. Průšvih to nebyl, ale nějaký zvláštní zážitek taky ne. Kdybych použil příměr z gastra, většina dvojek končí v kategorii nemastné-neslané, nebo prostě mírná chuť v mezích přijatelnosti. Ale z trenek vás to nevystřelí.
A přesně takovou sračku jsem napsat nechtěl
Promiňte to ostré slovo, ale musí to zaznít. Neměl jsem v plánu psát Prvootce, natož Multiotce. A věřte mi, nebo ne, není to kec. Chtěl jsem jediné: být skvělý táta, manžel a partner, který si bude užívat každý den se svými dětmi a se svou rodinou. Jenže život mi řekl ne.
Dnes už vím, že všechno, co se mi děje, je pouze odraz mých minulých myšlenek a činů, takže i drama, které mi vstoupilo do života před 5 lety, tři roky po narození mojí druhé dcery, jsem si do života tak trochu přivolal sám. Stalo se vše, co se muselo stát, abych mohl psát tyto řádky.
Stalo se to proto, abych s vámi mohl sdílet svůj příběh, svá poznání a zjištění, která pro vás mohou, ale také nemusí být užitečná. Je jen na vás, jak se k mému příběhu a mé knize postavíte. Multiotce jsem napsal tak, aby to nebylo pouhé pokračování Prvootce.
Multiotec je úplně nový příběh, nový život, nový svět. Je to kniha, která zapadá do jiného kontextu a řeší jinou etapu života a jiné úvahy. Není to žádné volné pokračování, ale nový začátek.
Snad se vám bude líbit.
Váš David